Tak tohle jsem já s Landií. Je to anglický plnokrevník. Takže koník, který se moc na parkurové skákání nehodí. Ale já vždycky chci dokázat, že i nemožné je možné. Když jsem si jí koupila jako pětiletou, tak měla problém jenom přeleézt klacek na zemi. Teď, po pěti letech už i docela skáče. Stálo mě to hodně pádů a nervů, ale baví mě to. Není to spolehlivý koník na skákání, když něco neudělám správně, tak se mi na skok vykašle. Velice záleží na tom, v jakém jsem psychickém rozpoložení. Říkám, že kobylka je barometrem mojí vyrovnanosti. Když jsem v pohodě, tak nám to krásně skáče.
Pokud bych chtěla víc sportovat a mít výsledky, musela bych si koupit jiného koníka. Ale nepřišlo by mi to správné, landie je už člen naší rodiny. Hodně jsem o tom přemýšlela a pak jednou ráno volala Petra (majitelka statku, kde je kobylka ustájená), ať přijedu, že je Landie nějaká špatná, nemůže si stoupnout mna nohy a vypadá to na koliku. Tak jsem za ní hned jela a opakovala si v autě - pane bože, neber mi jí, já už žádného jiného koně na sportování nechci, stačí když budeme jezdit jen do lesa. A s Landií to dopadlo dobře.
Tak jsem si uvědomila, že ji mám ráda a nějaká jezdecká kariéra mi může být ukradená. Mám ji pro radost, je to spolehlivý koník na Hubertovy jízdy, nechá se mezi koníkama bez problémů vodit a skočí všechno, a na konci mi vyhraje dostih (no, je to přeci plnokrevník)
No a občas můžeme vyrazit na nějaký veřejný trenink nebo menší parkurové závody. Pro mě je vítězství dokončený parkur. Loni, když jsme dokončili na závodech parkur, tak jsem měla pocit, jako bych vyhrála olympiádu Letos mi půjčila kamarádka na závody svojí spolehlivou obylku Dankanu a ikdyž jsem jeli čistě i rozeskakování, tak tyhle pocity se nedají srovnat.
Věřím, že jednou se mi vynaložené úsílí vrátí. Mezitím se ještě hodněkrát pověsím při skákání na stojan Ale já to nikdy nevzdám..